Na návštěvě u Neprakty:

V Plynární ulici, kde je dnes stanice metra „Nádraží Holešovice“, stál dům a v něm krám s firmou: Karel Winter, sklenářství a rámování obrazů. Tady jsem prožil dětství a mládí, ale nenarodil jsem se tu. Mladý sklenářský mistr byl totiž z těhotenství své choti značně nervózní, a když se blížil porod, poslal ji k jejím rodičům, kteří měli domek v Bubnech. Třikrát denně tam přiklusal, zapískal pod okny, někdo z příbuzných vykoukl a zavrtěl hlavou, jako že ještě nic. Takhle pendloval na trase Holešovice — Bubny čím dál tím nervóznější tatínek celý týden, až konečně v sobotu mu z okna oznámili, že má kluka. Protože věděl, co se sluší, rozběhl se na Bělského třídu, kde byl slavný cukrář Král, nakoupil tam spoustu dortů a obřadně se dostavil ke své ženě. Ta byla dost utahaná a novopečený otec, spokojený, že to dobře dopadlo, si k ní sedl na postel a povídal a tlachal a při tom všechny ty dorty s prominutím sežral. Však mu to manželka i po letech občas vyčetla. To, že jsem prožil dětství v rámařském podniku mezi obrazy, na mne asi mělo nějaký vliv. Ode dne, kdy jsem udržel tužku, jsem rád kreslil. Aleš, Lada a jiní malíři, kteří se narodili na venkově, vzpomínají, jak pátrali po každém papírku, který by mohli pokreslit. Já tyhle problémy neměl. V papírně za rohem nebyla nikdy nouze o odřezky; a myslím, že málokterý malý kluk jich pokreslil tolik jako já. Příbuzní soudili, že by ze mne mohl být jednou profesor kreslení. Malíř ne, to nebyla tehdy solidní existence, umělci neměli stálý plat, pili, měli dluhy a byli obklopeni modelkami nevalné pověsti. Jsem o několik let starší než Pražská zoologická zahrada v Troji. Tam bylo pořád co zasklívat a já šel vždycky s sebou. Než se zasklilo terárium, hrál jsem si s leguánem, varanem nebo s černobílým teju, o kterých jsem se až jako student dověděl, že jsou v přírodě vždy připraveni zaútočit a kousnout. Rosničkám, které jsem doma choval, jsem chodil pro mouchy do vyhřívaných pavilonů. Byl to pěkný zážitek chytat mouchy ze hřbetu slona jménem Baby či nosorožce Maxe. Dnes už bych do výběhu tlustokožců nevlezl. Tenkrát byly ale v ZOO vztahy mezi lidmi i zvířaty více sousedské. Třeba v zimě, když nebyly ještě hotovy všechny ubikace, měl ředitel profesor Janda lvici Šárku u sebe v předsíni. Přál bych každému klukovi, aby mohl navštívit někoho, kdo má doma lva. Není divu, že jsem pojal nesmírné sympatie ke zvířatům. Příbuzní opět usoudili, že bych jednou mohl být profesorem přírodopisu. Jako student jsem trochu spolupracoval se zoologickým oddělením Národního muzea, zejména jsem pro ně lovil myši. V muzeu se mi zalíbil docent Obenberger. Byl to entomolog světového jména, který ale rád psal populárně—vědecké články a knížky o přírodě a sám si je ilustroval. Taková práce se mi líbila. Ale dopadlo to jinak. Maturoval jsem v roce 42, za heydrichiády, kdy vysoké školy byly zavřeny, a místo na přírodní vědy jsem šel na další střední školu — státní grafickou. A i když po válce jsem přírodovědeckou fakultu navštěvoval, už to kreslení převládlo. Tak místo přírodopisce, který si amatérsky ilustruje svoje knížky, se ze mne stal výtvarník, který si jako velkou zálibu pěstuje přírodopis. S Bedřichem Kopecným jsme se poznali už za války, jako sběratelé orientálních kuriozit. Bedřich byl čítankový příklad bohéma. Nadaný, vtipný, urostlý fešák, výborný společník, vždy mírně, ale sympaticky přiopilý. Miloval bohatýrské flámy, třeba od svých narozenin 1. března do svého svátku 7. března slavil Bedřichonoce, nepřetržitě těch sedm dní a nocí. Chodíval s dvoulitrovou bandaskou pro pivo, a protože v hospodách byla pomalá obsluha, vrátil se někdy za dva nebo tři dny. Ale pivo donesl vždycky. Hospoda byla opravdu jeho domovem, rád vystupoval jako kavalír a nejednou za večer platil rundu za celý stůl. Jinak byl ale na peníze dost opatrný, zvlášť o svoje ošacení moc nedbal. To děsně lákalo mnohé dámy, které kolem něho kroužily, představovaly si, jak by si ho oblékly, vyparádily, prostě, že by z něho udělaly velice úhledného manžela. Nepodařilo se to žádné. Bedřich se k ženám choval velice dvorně, nechal se ochotně i svést, ale od začátku každého vztahu se předváděl jako velky nepřítel manželství. Když dámy pochopily, že to myslí vážně, zařadily brzy zpátečku. Bedřich to vážně myslel, vyrostl v denně se hádající rodině a poznamenalo ho to na celý život. Když jsem se kdysi rozváděl, šel mi za svědka. Posilnil se na ten výkon pivem, rumem a vodkou, předstoupil před soud a pravil: „Slavný soude, dobře jste udělali, že jste za svědka povolali právě mne. Mám velké zkušenosti, neboť můj otec s matkou se rozváděli dlouhá léta a měli řadu stání. A já, jak mi velela synovská povinnost, jsem stál po boku své matky,“ a tak tlachal ještě dost dlouho, až ho předseda soudu přerušil: „Promiňte, že vám skáču do řeči, pane svědku, ale dovoluji si vás upozornit, že tady neprojednáváme rozvod vašich pánů rodičů, ale zde přítomného pana navrhovatele.“ Bedřich šel tedy k věci. Mírně se kymácel a květnatými slovy odrecitoval svoje svědectví. Bylo mi z toho mdlo, jen jsem čekal, jak to znám z anglických detektivek, že mu dají pokutu pro pohrdání soudem. Ale soud kupodivu se zájmem naslouchal, nakonec vše dobře dopadlo, ale když řízení skončilo, požádal mě předseda, tbych neodcházel. Položil mi pak závažnou otázku: „Prosím vás, co ten Kopecný pil, každý z nás z něj cítil něco jiného, tak kdo měl pravdu?“ Neměl ji nikdo. Bedřich měl pár piv, vodek a rumů, a aby z něj pivo netáhlo, dal si navrch dvě roličky hašlerek. Se svým vystoupením před soudem byl spokojen a šel ten úspěch zapít. V hospodách nižších cenových skupin se cítil jako ryba ve vodě. Pouze v létě dělal výjimku, jezdil do své chaty v Klínci. Tam jsme se v roce 1948 při lahvi ovocného vermutu dohodli, že založíme podnik na výrobu kresleného humoru. Vymyslet jméno firmy nebylo těžké. Po vítězném únoru začly vznikat národní a družstevní podniky s názvy jako Masna, Druča, Obuna, Chemodroga, Vodotechna a další zkomoleniny končící písmenem „a“. Noviny si nemohly vynachválit tuto vymoženost, soudily, že když si někdo chce koupit deset deka salámu a vidí kolem sebe nápisy „Prodej uzenin“, „Řezník a uzenář“, „Uzeniny“, „Maso, sádlo, uzeniny“, „Výroba uzenin“, je úplně zmaten a neví, kam vlézt. Kdežto krásný a jednotný název „Masna“ ho nenechá na pochybách, že je to ten obchod, který hledal. Jak praktické! A protože my jsme chtěli prodávat něco, co nikdo moc nechtěl, co byl v tom osmačtyřicátém roce nápad vskutku nepraktický, založili jsme firmu Neprakta. Dnes už nikdo neví, že to bylo míněno jako firma, a já na to jméno slyším. Vymysleli jsme tehdy prvních deset vtipů, nakreslil jsem je načisto a šli jsme s nimi do redakce Svobodného slova na Václavském náměstí. Za moc ty obrázky nestály, ale vlídný redaktor Peroutka si dva vybral s tím, abychom přišli zas. Přešli jsme Václavák, šli do redakce Dikobrazu a vlídný redaktor Vavřín si taky vybral dva obrázky. Pak jsme do třetice šli za roh do časopisu MY 48 a tam se nás méně vlídný redaktor zeptal, jsme-li ve Svazu mládeže. Tak jsme udělali čelem vzad a do žádné další redakce už jsme nešli. Přesto se časopisy začly ozývat samy, a tak během let se okruh naší působnosti stále rozšiřoval. Většinou jsme do redakce chodili spolu, Václav Lacina pro nás vymyslel jméno čtvernožec Neprakta. Za dvacet let spolupráce, kterou ukončilo Bedřichovo úmrtí, jsme uveřejnili tisíce vtipů a snad to v té pochmurné době nebyla práce zbytečná.